Evžena B., 95 let
„Maminka věnovala celý život péči o druhé.“
Příběh paní Evženy
Moje maminka oslavila v létě 2023 své 95. narozeniny.
Celý život věnovala péči o druhé. Láskyplně vychovala mne a bratra. V další generaci pomáhala vychovávat vnoučata.
Pracovala jako logopedka ve zdravotnictví – pomáhala dětem i dospělým při komunikačních obtížích. Byla aktivní, dlouho pracovala ještě jako důchodce.
Až symbolické bylo, když ji v 85 letech odvezla záchranka z kurzu, který sama vedla a byl pro klienty po cévní mozkové příhodě. I jí, bohužel, diagnostikovali mozkovou příhodu.
Potom již přicházely nemoci spojené se stářím a sil ubývalo. Přechodně jsme využívali také paliativní péči Cesty domů.
Ale maminka je veliká bojovnice. Ač všichni pochybovali, maminka se znovu „zvedla z postele“. Má sama radost, když s pomocí asistentek udělá pár kroků po bytě s chodítkem.
Je to ale již sedmý rok, kdy maminka potřebuje denní péči a plnou pomoc při všech úkonech.
V rodině jsme téměř všichni pracovně aktivní. Jen manžel odešel do důchodu, vzhledem k narůstajícím zdravotním obtížím. Já pokračuji v profesi maminky a jsem ráda, že jsem nemusela zůstat plně doma. Ale bez pomoci Heweru a Cesty domů bychom to nezvládli.
Na osobní asistentky Heweru a pečovatelky Cesty domů se maminka moc těší a je díky nim pozitivně naladěná. Život nechce vzdávat a těší se, že za 5 let oslaví „tu stovku“
V současné chvíli je maminka spokojená. Ale já i rodina se cítíme vyčerpaní ze soustavné péče. Trávím u maminky i většinu nocí, protože se budí a bývá pak dezorientovaná. Potřebovali bychom navýšit počet hodin profesionální péče a hlavně využít i noční služby a delší služby o víkendu.
Proto prosíme nadační fond o pomoc.
Daniela Portychová, dcera
Jak se má Evžena
Vaše pomoc přišla ve správnou chvíli. Maminka v zimě prodělala chřipku, která ji velmi oslabila. Naše starosti se změnily. Dříve jsme vymýšleli, jak maminku nejlépe přesunout na vozík a dostat se ven na procházku. A najednou jsme museli řešit, jak správně polohovat na lůžku.
Byla pro nás velká úleva, když jsme mohli využít pomoci asistentek. Byli trpělivé, ochotné, milé a hlavně stále povzbuzovaly: „Uvidíte, bude zase líp! Jen co přijde jaro…“
A víte, že měly pravdu? Maminka pár dní před Velikonocemi zase dostala po dlouhé době chuť k jídlu a začala cvičit na lůžku. Síly se jí rychle vracejí, vydrží sedět na vozíku. Vyjeli jsme opět ven! Je jaro…